MÍSTNÍ AGENDA 21 V ČR OSM LET PO RIU


Úvod na vysvětlenou

Blýská se na lepší časy? Zdá se, že ano: myšlenka trvale udržitelného rozvoje se v české kotlině pomalu zabydluje (dokonce se dá říci, že se tento pojem, před lety málem zakázaný, stal v některých kruzích téměř módním a nadužívaným). Aby z něj nakonec nezůstalo jen pojmenování bez obsahu, je třeba jeho smysl naplňovat už od základních úrovní, tj. ve strategických plánech, projektech a konkrétních činnostech v obcích či regionech - takový je koncept místní Agendy 21. A abychom mohli opravdu zodpovědně konstatovat, že se na lepší časy skutečně zablýsklo, je třeba posoudit tyto konkrétní údaje z regionů, výsledky oněch malých „krůčků k udržitelnosti“.


Cesty strategického plánování v Čechách a na Moravě

V uplynulých dvou letech to v regionech strategickým plánováním přímo překypovalo. Nejprve jsme vytvářeli Strategie rozvoje krajů, poté Regionální operační programy a nakonec Programy rozvoje krajů. Co regionům přinesly? Dokázaly předložit skutečné vize jejich budoucího rozvoje? Byly připravovány za široké účasti veřejnosti a na principu partnerství? Byly v nich respektovány zásady udržitelného rozvoje v konkrétních opatřeních a projektech? Vytvořily tvůrčí atmosféru, z níž bylo cítit, že „o něco jde“? Tedy ne o „něco“ ve smyslu možných zdrojů z EU, ale o „to něco“, co dělá vize vizemi a co dává lidem pocit, že se politici a odborníci zajímají o skutečný život a reálnou budoucnost obcí a regionů? Odpovědi na tyto otázky mohou dát proto pouze jednotlivé obce a regiony, přičemž zobecňovat výsledky a jedinečné zkušenosti nelze. Tak proč se vlastně ptáme? (Pokud totiž někde strategické plánování rozvoje regionů probíhalo tak, jak v ideálním případě mohlo, není navíc ani příliš třeba zmiňovat místní Agendu 21. Koneckonců, nejde, jak již bylo zmíněno, o slovíčkaření?) Především proto, že tak ideálně strategické plánování rozvoje neprobíhá. Alespoň ne všude. Stále se ještě principy strategických plánů leckde redukují pouze na precizní metodiky ¨ a „vyplňování kolonek“. A proto je třeba se k jejich smyslu a obsahu znovu vracet.


A co to pořád máte s tím udržitelným rozvojem?

Čím se vlastně liší modely udržitelného rozvoje od projektů neudržitelných (méně „udržitelných“) - ptáte se možná. Cítíme přitom, jak se nám slova těžko derou z úst. Troufáme si říci, že projekty hledající udržitelnost musí splňovat určitá specifická kritéria. Nestačí pouze třídit odpad, hrát s dětmi hry k rozvíjení ekologického vědomí, sázet stromky (i když to vše k udržitelnosti patří), nestačí vydávat brožurky, letáčky, nestačí ani stavění čističek odpadních vod, skládek odpadů.


Opravdu nestačí? Vždyť každá změna k lepšímu se přece počítá.

Jistě - ale to, co je obecnějším rámcem každé jednotlivosti a čeho si ostatně můžeme všimnout u všech prezentovaných projektů, je především hledání představ o společné budoucnosti, vytváření dlouhodobějších vizí, vycházejících ze znalosti přírodního a lidského potenciálu místa. Takovéto hledání představ totiž nově spojuje lidi, již dříve spojené společnými zkušenostmi, tradicí, institucionálním zázemím, zaměstnáním, zájmy, představami a sny.


A ta udržitelnost?

Udržitelnost pak spočívá mimo jiné v tom, jaké vazby se při práci na společném díle tvoří, jaký druh komunikace vzniká, jak se společně ověřují získávané zkušenosti, jak jsou utvářeny vstupní informace, jak se s nimi dále pracuje. Udržitelnost je skryta i v tom, jak jsou jednotlivé nápady, zkušenosti, zájmy, informace zveřejňovány, vysvětlovány, zprůhledňovány a zda je rozhodování o jejich realizacích či nerealizacích nahodilé nebo systematické. Ale především: udržitelnost spočívá v tom, jak jsou zvažovány dopady našich rozhodnutí na blízké i širší okolí, jak se náš způsob života odráží v globálním měřítku.


A co občanská společnost - další zakázaný výraz?

Poměrně častou výtkou místním Agendám 21 bývá, že vytvářejí jakési paralely již existujícím strukturám. Vznikají tak prý jen nová a nová koordinační místa, informační centra, nové nadbytečné asociace - zkrátka zbytečná seskupení vedle již existujících. Někdy se tak brání zejména zástupci samosprávy a státní správy argumentem, že názory veřejnosti jsou jistě důležité, ale nakonec že se vždy o věci rozhoduje odborně a politicky. V rámci takto vedeného diskursu se pak šmahem odsouvá termín občanská společnost mezi div ne podezřelé. Přitom jde jednoznačně o opakované nedorozumění.


Co tedy občanská společnost může?

Občanská společnost přece nepopírá roli a vliv politických stran, nezpochybňuje názory expertů, jejich potřebnost. Z principu a zejména v určitých konkrétních situacích mají občané právo vyjádřit svá stanoviska. Mají právo hájit své názory ústy různých sdružení, skupin, a současně tak také přebírat odpovědnost za podobu veřejného života regionu. Správně chápaná participace neznamená přece přitížení, ale odlehčení samosprávě.


Kdo je tedy nejlepší?

Po tak slibném titulku by se jistě hodilo zveřejnit, kdo že dělá onu místní Agendu 21, případně strategické plánování, nejlépe a kdo naprosto špatně. Tuto informaci však publikace, již jste právě otevřeli, poskytnout nemůže, a popravdě řečeno ani nechce. Nechtěli jsme srovnávat a porovnávat, vždyť ani výběr projektů není vyčerpávající.


K čemu a pro koho tedy publikace je?

Ať jste (nebo budete) členem zastupitelstva, pověřeným úředníkem, pracovníkem či dobrovolníkem občanského sdružení či neformální občanské skupiny, může vám Sbírka řešených příkladů pomoci hledat cesty a způsoby, jak dění ve Vaší obci usměrňovat cestou udržitelnosti, jak se stát zodpovědnou součástí globálního společenství. Konkrétní výsledky, zkušenosti, poznatky mohou jistě inspirovat, poučit a dodat odvahy. Bylo by škoda se o ně nepodělit. Proto jsme se rozhodli shromáždit informace o místním dění a zprostředkovat výměnu zkušeností. Snažili jsme se, aby popis jednotlivých příkladů byl co nejpraktičtější, abychom ukázali nejrůznější možné strategie a přístupy, aby byly zřejmé potíže, překážky a problémy, se kterými se můžete setkat.


Bottom’s up - Na zdraví zespodu

Pročtete-li pozorně historie projektů, budou snad výše zmiňované principy jasnější. Je zřejmé, že skutečné oživení a ozdravování obci přináší většinou skupinka nadšenců, která se nemůže, nechce smířit s existencí nějakého problému. Při cestě za řešením se pak většinou tito lidé dotknou souvislostí mnohem širších, než původně očekávali. Jednají-li totiž ekologové (či environmentalisté), aktivisté, místní úředníci nebo politici eko-systémově, dostávají se často k otázkám obecnějším a efektem nabalující se koule se k diskusi přidává širší fórum institucí a občanů. Často se tak stávají iniciátory procesů, jejichž konce možná ani nedohlédnou. Více či méně úspěšně řeší problém nedostatku zeleně, recyklace odpadů, energetických úspor apod. a současně rozhýbávají místní společenství jako celek. To se pak může stát skutečnou komunitou, vykazující známky živého systému, vyvažující napětí mezi nároky společnosti a kapacitou přírody.